Setkání

25. prosince 2016 v 6:05 | Rois |  Jednorázovky
Stará povídka, původně napsaná pro soutěž. Bohužel, neprošla... Ale proč ji nezveřejnit :-)

Postavy: Kamijo x Lestat
Fanfiction: Kamijo
Varování: ---
Anotace: Co všechno se stane, když nechcete čekat na autobus?




Byl chladný, podzimní večer.

Nemám takové večery rád, ale co se dalo dělat. Jelikož bylo ráno hezky, vyrazil jsem do práce pěšky, při hřejivém svitu slunce mi těch třičtvrtě hodiny přišlo jako chvilička. Měl jsem na výběr - buď přes hodinu počkat na autobus, jet taxíkem, nebo jít pěšky. Jelikož znám ale japonské silnice a vím, že taxikáři s láskou jezdí po těch nejdelších, nevětrají tak často a nadávají na pomalý provoz, zůstali mi dvě možnosti. A když si to vezmeme kolem a kolem, čtyřicetpět minut je pořád méně než celá hodina čekání a dalších, skoro půlhodiny, v autobuse. Takže, nakonec jsem přece jen vyrazil.

Po prvních pár minutách cesty mě napadlo, že jsem se mohl alespoň převléct, protože černý, dlouhý kabát se třpytkami, který měl připomínat francouzskou uniformu, se zlatými nárameníky, černé kalhoty z kůže, boty po kolena s vysokou platformou a hlavně moje líčení, a účes blonďatých vlasů, přitahovalo pohledy naprosto každé osoby. Jeden by si říkal, že když jste zpěvák, bude se vám líbit permanentní pozornost, obdiv a tyhle hlouposti. Občas bych to všechno vyměnil za něco úplně obyčejného... Navíc, v očích mnoha lidí je muž s líčením... na neveselé pozici. K mému žánru to ale patřilo.

"Kamijo-sensei!"

Otočil jsem se s povzdechem. Nasadil jsem svůj obvyklý úsměv a nechal se s dívčinou vyfotit. Vyměnili jsme spolu pár slov, já se pomazlil s maličkým pudlíkem, které sebou měla. Nakonec bylo jedno, jestli jsem měl kostým, nebo tepláky. Ti, co mne chtějí poznat a chtějí si mě všimnout, si mě všimnou. Ti co nechtějí, ne.

Měl jsem za sebou asi deset, maximálně patnáct minut cesty. Šel jsem zrovna kolem knihkupectví a mimoděk jsem pohlédl dovnitř. Jako obvykle jsem si první všiml knih od Anne Rice, například Interwiew s upírem.

"Proč ne," pokrčil jsem rameny a vešel jsem do útulného, malého krámku. Vonělo to tam tou nejkrásnější vůní, vůní knih, starých i nových. A taky vůní dřeva. Opatrně jsem jeden výtisk upíra uchopil a přejel prsty po kožené vezbě a vtisklých písmenech. Už jsem ji četl, několikrát, stejně jako jsem často zapínal filmovou verzi. Doma jsem ale neměl žádný výtisk, ostudné že?

Obrátil jsem se tedy ke kase a zůstal jsem stát jako zasažený bleskem. Na pouhý okamžik, netrvalo to ani pár vteřin, jsem hleděl do tváře toho upíra. Slaměné vlasy v elegantním ohonu, oblečení francouzského šlechtice, hluboké oči a samolibý, vábivý úsměv.

"Je vám něco pane?"
"Ne, nic mi není," usmál jsem se na prodavačku.

Než jsem zakoupil knihu, zase jsme vedli několikaminutový rozhovor. Je mi to trapné, ale ještě horší pocit mám z toho, když těch pár slov odmítnu. Naštěstí paní brzy pochopila, že mám na spěch. Poptala se kde bydlím. Nakonec, bylo to skoro veřejné tajemství, a tak jsem jí to pověděl. Poradila mi, že rychlejší budu mít, když si cestu zkrátím přes park. Krátce jsme zažertovali na adresu bytostí noci a já s úsměvem, a novou knihou, vyrazil přes park.

Popravdě, tohle místo plné stromů, soch a laviček je dost děsivé i přes den. Je tu sice čisto a celý prostor parku je naplněný dětským smíchem a štěkotem psů, stejně tak jako ruchem z ulice, ale kdykoliv jsem šel, i kdyby jen kolem, měl jsem zvláštní, svíravý pocit. Tiše jsem se proklínal. Chtěl jsem už být doma, a navíc jsem byl skoro v polovině parku, takže bylo zbytečné otáčet se a jít domů.

"Vybral jste si krásnou knihu,"

Zachvěl jsem se a přinutil se otočit.

"Můžu vám nějak pomoci, pane?" Přinutil jsem se zeptat.
"Paní Rice napsala můj a Louisův příběh moc krásně," pousmál se ten muž a vystoupil ze stínu. Byl to ten muž z knihovny! Polknul jsem a usmál se.
"Jestli něco nepotřebujete, šel bych dál."
"Občas u vašich písní přemýšlím, o kterém Louisovi je řeč... O tom mém...?"
"O králi Francie," odsekl jsem.

Rozumějte, jsem nerad neslušný nebo drzý na ostatní osoby. Ten muž mě ale znervózňoval a na druhou stranu přitahoval. A ty jeho zvláštní řeči... Mne děsily ještě víc.

"Když jsem vás viděl poprvé, myslel jsem si, že jste skutečně jako já," usmál se ten muž. Bylo mu jedno, že už jsem odcházel a pořád na mě hovořil.
"Ach, už chápu. Bylo od mě nezdvořilé na vás mluvit, a přitom se vám nepředstavit. Mé jméno je Lestat De Lioncourt,"
"Jistě, a já jsem Aro Volturi," opáčil jsem se kysele a jen přidal do kroku.
"A já si myslel, že jste Kamijo Yuuji,"
"Moje jméno je překvapivě veřejně známé,"

On šel za mnou. Kdykoliv jsem zrychlil krok, zrychlil ho taky. Proč se vždycky já musím zapléct s pošahanými cosplayery?

"Kamijo, já nejsem žádný kostým," usmál se. Stál přede mnou. Přitom jsem si nevšiml, že by mě předešel. O krok jsem ucukl a narazil zády do stromu. Pohladil mne po tváři a usmál se. Odhalil u úsměvu své zuby a mne se podlomila kolena. Umělé zuby poznám. Tohle umělé nebylo.

"Máte strach?"
"Upíři neexistují," vyhrkl jsem.
"Neříkejte mi, že vy, velký upír Japonska, říkáte něco takového. Bojíte se snad?"

Kdo by se nebál, když ho ke stromu tiskne nějaký blázen- ne... Když ho ke stromu tiskne upír.

"Nechci vám ublížit," usmál se. "Chci vám říct, že mi přijdete velmi přitažlivý,"

Uhnul jsem před dotekem jeho dlaně.

"Ode dnes vás již nespustím z očí,"

Jak se poprvé objevil, z ničehonic, tak z ničehonic i zmizel. A já? Já jsem, lidově řečeno, prásknul do bot.

***

A teď sedím ve svém domě, při svitu svíce a popisuji vám, co se stalo před pěti lety. Lestat mě skutečně z očí nespustil a nakonec... Mi dal po nehodě možnost výběru. Výběru, který on nikdy neměl. Kdybych ho tenkrát nepotkal, kdo ví, co by se mnou bylo teď...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 25. prosince 2016 v 19:09 | Reagovat

Neprošla? To je škoda, nápad je to super a napsala jsi to taky moc pěkně :33 Na Kamija (a obecně někoho z Versailles) už jsem dlouho nic nečetla... dobře, že jsem narazila na tvůj blog :)

2 Rois Rois | 26. prosince 2016 v 7:29 | Reagovat

[1]: Ahoj, bohužel ne :-) ale tak co, projde příště (snad) jiná :'D

Nejsem moc všímavý člověk, ale českých povídek o nich fakt moc není >< snad Tě nezklamu :-)

3 Bara-chan Bara-chan | Web | 28. prosince 2016 v 18:02 | Reagovat

[2]: Přijde mi, že na J-Rock/ VK je u nás povídek málo a celkově že fans těchto fanfikcí ubývá :(

4 Rois Rois | 30. prosince 2016 v 8:11 | Reagovat

[3]: Ale na The GazettE se toho dá najít spousta x'D *alespoň malá útěcha*

5 Queeny Queeny | 14. května 2017 v 21:36 | Reagovat

Neprošla? To se porota skládala z idiotů nebo co? :0
Jsem ráda, že jsem měla možnost přečíst si povídku s Kamijem :3 (a co jsem tak koukala, čekají další :3) na něj moc fanfikcí není... musíš to napravit princezno :P

6 Rois Rois | 17. května 2017 v 13:47 | Reagovat

[5]: Ale! :)

Je na nich dost ff, já jsem jen okrajový pisálek :)

Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama