Vítejte v domě upírů (01)

25. prosince 2016 v 12:34 | Rois |  Kapitolky
Myslela jsem si, že se k téhle povídce už nikdy nepřihlásím, a že už ji nikdy nebudu dopisovat. Mýlila jsem se :'D

Rubrika se mi prostě nepodařila přesně určit protože... tady bude časm úplně všechno, řekla bych... :-)

Postavy: Versailles Philharmonic Quintet a readers (smyšlené postavy)
Fanfiction: Versailles Philharmonic Quintet
Varování: ---
Anotace: Po smrti otce, matka posílá sedmnáctiletou Loreen a patnáctiletého Teru za příbuznými do Francie. Už po cestě do starého sídla si chlapec všímá podivných věcí, podivného a, čím blíže byli sídlu, tím více poplašeného chování. Věčně zatažené závěsy jen posilují jeho a sestřino podezření...


Přišlo jim, jako kdyby cesta skoro neubíhala. Nebo si to alespoň namlouvali. Ale i přes jejich přání, aby na cestě strávili co nejvíc času, už byli skoro na místě. Krajina kolem nich byla... Smutná. Tráva tmavá, kam oko pohlédlo, obloha zatažená, jako kdyby slunce nechtělo pohlédnout na panství Lioncurtových.
V kočáře, který se svými světlými barvami stával zářivým bodem, sedělo mladé, sedmnáctileté děvče. Dívalo se ven velkýma, hnědýma očima a nepřítomně si na prst natáčelo černé kadeře. Druhou rukou mačkala lem bílých šatů. Proti ní seděl chlapec o dva roky mladší. Vlásky měl bílé s černým melírem. Ač byl chlapec, byl nalíčený mnohem jemněji a krásněji než jeho sestra. A také měl světlejší kůži. Upravoval si stříbrnou košilku, která mu odkrývala štíhlé bříško. Zbytek jeho oděvu byl bílý a boty měl černé, se šněrováním až skoro ke kolenům a s vyšším podpatkem.
"Nelíbí se mi to tady sestřičko,"
Škubla sebou, když na ni promluvil. Teru si povzdechl. Zase plakala. On sám už neměl pro otce slzy. Vyplakal jich mnoho, a když se hroutil v slzách, byla tam Loreen pro něj a nedovolovala si slzy. Teď byl jako opora na řadě on. Natáhl se s k ní a setřel jí něžně slzy z tváře.
"Neplakej. Budeš to mít rozmazané," pokusil se na ní usmát a zabralo to, opatrně úsměv opětovala. Pak se rozhlédla po krajině venku.
"Ani mně se tu nelíbí. Je to tu takové... Smutné,"
Teru přisvědčil krátkým kývnutím. Posadil se vedle ní a přitulil se k ní. Bez ohledu na to, jak temné místo kolem nich bylo, u sestry byl v bezpečí. Loreen si jeho pocity uvědomovala. Objala ho štíhlou paží. Zašeptala ujištění že všechno bude dobré. Po chvíli ucítila že Teru usnul. A tak vlastně osaměla a prohlížela si okolí, panství, které se stane jejich domovem...
"Tady nemůžete zůstat," drobná žena v přepychových šatech ustrašeně balila dva velké kufry. Neustále mladšího chlapce posílala pro to, či ono, zatímco se z ní Loreen snažila dostat, co se děje.
"Matko, uklidni se. Proč? Co se stalo?" Kousla se do rtu. "Souvisí to s otcovou smrtí?"
"Lor, holčičko moje, na to se nesmíš ptát! Tady ale nemůžeš Ty ani Teru zůstat. Pojedete k..." zarazila se.
"Kam?"
"K příbuzným," řekla nakonec neochotně a zabalila do jednoho z kufrů Teruovů sbírku kapesních nožů a plyšového lva. Na chvíli se musela zastavit a rukou v bílé rukavičce si otírala slzy.
"Loreen, spoléhám na Tebe že bratra ochráníš. Ať se děje cokoliv. Musíš ho chránit, musíte se chránit navzájem. Tady máš dopis. Předej ho jedině hraběti. Jmenuje se Kamijo."
"Mami, chceme zůstat s Tebou," zakňoural Teru tiše, když přinesl nějaké to teplé oblečení.
"To nejde!" Vyhrkla.
Chtěli se ještě na něco zeptat, když do místnosti vběhl jejich kočí.
"Vše je připraveno madam!"
"Mám vás ráda děti," objala je a poslala je pryč. Loreen by přísahala, že když uháněli v kočáře pryč, viděla smečku vlků, plížíc se k jejich domu. Radši k sobě přitiskla Teru a opakovala mu, že všechno bude v pořádku...
"Už jsme skoro tam madam. Máte pořád ten dopis? Kříže a stříbrné prášky v kapsách?"
Loreen nechápala proč by to měli mít u sebe. Ale když tak viděla tu ponurost a poplašené pohledy lidí, pochopila že tohle panství možná sužuje něco velmi zlého.
"Máme všechno," odpověděla tiše. Pohlazením po tváři a vlídným slovem probudila bratříčka tak akorát na to, aby společně pohlédli na obrovský temný zámek. Vysoká francouzská okna byla zakrytá tmavě rudými závěsy, takže z venku těžko říct, jak vypadal interiér zámku. Jeho exteriér děsil do dálky, Loreen dostávala chuť popadnout bratra a dát se s ním na úprk. Ovládla se, a když kočár zastavil, vystoupili z něj. Kočí stál vedle nich a hladil dva bílé koně po hlavě.
"Nechám vám je tady lady,"
"Jak se dostanete domů?"
"Počítejte mě jako součást balení,"
Oddechla si. Byla ráda, že s nimi zůstane alespoň někdo, koho znají, a že nebudou úplně sami. Jeden z koní, hřebec, náhle zařičel tak mocně, až všichni tři nadskočili. Kočí skočil po jejich uzdách, aby neutekli a začal zvířata uklidňovat. Po dlouhých schodech k ním kulhavě scházel shrbený sluha, mastné vlasy stažené měl do copánku. Zlým pohledem si měřil nově příchozí. Uklonil se jim a falešným, líbezným hlasem pronesl.
"Vítám vás tady. Pojďte, jen pojďte dál, není se čeho bát. O vaše koně bude postaráno,"
A tak Loreen, ruku v ruce s Teruem, a Teru, ruku v ruce se sestrou a kočím, vešli za hrbatým sluhou do zámku. Když se těžké dveře se zaduněním zavřely, dívka cítila jak jí tělem prostoupil zvláštní pocit... Něco nemilého bylo před nimi a nebylo cesty zpět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 28. prosince 2016 v 17:09 | Reagovat

I když je to místo tak ponuré, dost probouzí moji zvědavost... nebo možná právě proto :) Jdu číst dál, ať se dozvím, co ty dva sourozence čeká v tom děsívém zámku...

2 Rois Rois | 30. prosince 2016 v 8:12 | Reagovat

[1]: Děkuji :-) snad to splní tvoje očekávání

3 Queeny Queeny | 14. května 2017 v 21:38 | Reagovat

Tak tohle už jsem od tebe náhodou četla! Ale i přesto se budu opakovat, že se mi to líbí, těším se na pokračování a bojím zároveň :D

4 Rois Rois | 17. května 2017 v 13:47 | Reagovat

[3]: A já opakuji, že Ti moc moc děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama