Vítejte v domě upírů (02)

26. prosince 2016 v 5:11 | Rois |  Kapitolky
Přináším vám druhý díl po mé, naprosto bezesné noci... :-)

Postavy: Versailles Philharmonic Quintet a readers (smyšlené postavy)
Fanfiction: Versailles Philharmonic Quintet
Varování: ---
Anotace: Po smrti otce, matka posílá sedmnáctiletou Loreen a patnáctiletého Teru za příbuznými do Francie. Už po cestě do starého sídla si chlapec všímá podivných věcí, podivného a, čím blíže byli sídlu, tím více poplašeného chování. Věčně zatažené závěsy jen posilují jeho a sestřino podezření...



Hrad byl na pohled děsivý. Celý z černých kamenů, s vysokými okny. Po zdech se plazily popínavé rostliny s ostrými trny...
Ale útroby té obrovské stavby už nebyly tak nepřátelské. Uvnitř panovalo příjemné šero a příjemný chlad. Nebyl to ten vtíravý, který vás nutí klepat se a hledat útočiště u krbu. Bylo to příjemné a osvěžující, jako když v letní den najdete pohodlí stínu.

Když vešli dovnitř, ocitli se ve velkém sále se šachovnicovou podlahou. Na jeho konci, na proti dveřím, vedlo schodiště. Až k němu se po zemi táhl červený koberec se zlatými okraji. Zhruba ve středu místnosti se z něj odtrhla dvě ramena, směřující k vyřezávaným dveřím. Sál byl plný obrazů krajin, zvířat, nebo členů rodiny a stálo tam několik mramorově bílých bust. Svícny, které slabě plánovaly, byly pozlacené.

"Vítejte v našem domově,"
Ze schodů k nim scházela... nebo spíš scházel?... vysoký muž s nádherných fialových šatech. Dokud ho Loreen neviděla z blízka, a nemohla si prohlédnout rysy nalíčené tváře, nebyla si jistá, jestli je osoba před ní skutečně muž.
Usmál se, když ho polechtal pramínek vlasů, který unikl ze složitého účesu hnědých kadeří.

"D-děkujeme,"
Odvětila dívka nesměle a uklonila se.

"Jasmine, kdepak Tě mám...?"
Byl to spíš odevzdaný povzdech někoho, dosud neznámého, že se mu jeho přítel opět vytratil, než otázka, kde přesně ztracený muž je.

"Pořád na stejném místě, Hizaki-hime."

Loreen se při příchodu druhého muže cítila možná trochu zahanbeně. Ta malá, blonďatá osůbka v jasně rudých šatech byla ženou víc než Loreen sama. A to Hizeki i Jasmine You byli oba muži.

"Vy jste Loreen a Teru, nepletu se?"
Hizaki si je oba pozorně prohlížel. Teru cosi zakňoural a prsty se dotkl dlaně své sestry. Ta jemně sevřela ruku v pěst a obemknula tak bratrovi prsty v jemném sevření.
"Ano pane,"
"Dávám přednost oslovení 'hime', maličká," usmál se.

Hime znamená princezna, problesklo jí hlavou. Inu, nakonec se to k drobném světlovláskovi hodilo.

"Moc mě mrzí, co se stalo vašemu otci,"
Pronesl po chvíli mlčení tiše Jasmine You.
"Vy tu tedy s námi pobudete,"
"Jen než si pro nás matka přijede," vyhrkl Teru. Jen co se ale na něj pohledy dvou šlechticů otočili, veškerá odvaha ho zase opustila a lakované špičky bot byly najednou mnohem zajímavější, než obraz na protilehlé stěně.
I Jasmine sklonil oči a chvíli sledoval podlahu, než se zase usmál a zvedl hlavu.

"Určitě jste unavení. Igore," oslovil shrbeného sluhu. "Už jsme mluvili o tom, kde budou mít naši hosti pokoje, viď?"
"Ano, můj pane," uklonil se s vtíravým úsměvem. "A, tadyhle, lady, má ňákej dopis,"

Dívka se na něj zmateně podívala. Dopis měla ukrytý, nemohl ho vidět. Nezmínila se o něm ani slůvkem. A jediný, kdo měl z tohoto domu o dopisu vědět, měl být jakýsi hrabě Kamijo.

"Snaž se mluvit spisovně, Igore prosím... A vy, slečno, dáte mi ten dopis,"
To, co se mohlo zdát jako dotaz, byl jen slušně položený rozkaz. Na scénu vešel další muž. Naštěstí, i přes určité tmavé líčení, bylo na střihu hnědých vlasů a modré uniformy poznat, že tentokrát člověk nemusí váhat, aby poznal pohlaví... Ten muž, později oslovený jako 'Yuki' byl spíš trochu zvyklý poroučet, než poslouchat. Očekával, že dívka mu dopis ihned předloží.
Místo toho jí dobromyslný kočí stáhl za sebe.



"Podívejte se, milostpane, nechceme se hádat, ale ten dopis má adresáta. A vy to nejste," promluvil smířlivě.
"Je jím tato rodina ne? Je jedno, kdo z nás dopis otevře a přečte," odsekl Yuki.
"Nezlobte se, ale není to tato rodina," zkoušel kočí dál mluvit klidně.
"Je to hrabě Kamijo," rychle dodala Loreen. "Kdo to je?"



Ještě před pikosekundou bylo v Yukiho očích jasně čitelné, co si myslí, co cítí. Teď nabral jeho pohled tak nejasného výrazu, až se Teru na pár okamžiků o muže strachoval. Všiml si, že pohled všech tří mužů a sluhy zaputoval k jednomu z dvou ramen schodiště. A z celé domácnosti scházel do sálu nejkrásnější člen.

Byl to vysoký, štíhlý muž. Vlasy, jen o trochu tmavší než barva slámy, měl k ramenou. Jeho tvář byla skoro andělská, a její dokonalost byla líčením jen podtržená. Ty neuvěřitelně modré oči je sledovaly s naprostým klidem. Byl oblečený jako šlechtic, měl dlouhý, červený plášť, kalhoty z jemně opracované, trochu se lesknoucí kůže a boty podobné Teruovi a Yukimu, jen o trochu vyšší.

"To budu já, má paní,"
Uklonil se jí, jak slušnost pravila. Loreen na okamžik ztratila řeč. Zavrtěla hlavou a rychle vyštrachala dopis.
"Přečtu si ho v pracovně, má paní," usmál se. "Teď musíte být jistě unaveni z dlouhé cesty. Igore, o koně je postaráno? Ještě ne? Tak na co čekáš? Neboj se, o hosty se dokážu postarat já sám. Tak jdi,"
Sluha s remcáním odešel do stáje. Žádný z těch koní ho neměl v přílišné lásce, o toleranci se taky mluvit nedalo. Moc nesázel na to, že ti dva bělouši k němu budou nějaké ty sympatie cítit.

"Pojďte za mnou prosím," vyzval je hrabě klidně a rozešel se zpět po schodišti. Dívka s chlapcem ho museli dobíhat, neb, i když zaváhali jen na okamžik, hraběcí chůze byla rychlá.
"A co Pieree?" Zeptal se Teru rychle.
"Váš kočí, ať mě následuje též," pousmál se šlechtic.
Terovi přeběhl mráz po zádech, a zase se chytil sestry i kočího.

***

Jejich pokoje nebyly společné, jak, alespoň pro sebe, sourozenci čekali. Ale byli hned vedle sebe, takže, když trochu zvýšili hlas, mohli se přes stěnu slyšet. Ani jeden z nich se neodvažovalo něco proti pokojům říct, nakonec, bylo by to v tuto chvíli neslušné. Loreen si slíbila, že jen co to půjde, požádá hraběte, jestli by nemohla s bratrem sdílet jeden pokoj.

Pieree se cítil v panském maličko nesvůj. Spával v malé komůrce, blízko stájím, takže slyšel každý pohyb zvířat, snad i každé přežvýknutí a povzdech jeho milovaných koní. Byl rád že mu hrabě dovolil alespoň stáhnout závěs aby na stáj viděl. Kočího však překvapilo, za jakých podmínek může mít závěsy odkryté.
"Jedině, když žádný z nás nebude v místnosti. Dveře budete mít neustále zavřené a pokud někdo zaklepe, závěs bez připomínání opět stáhnete... Tedy, bude-li den,"
To byly hraběcí podmínky, se kterými nebylo těžko souhlasit.

"Pieree, to jsem já, Lor... Myslím, že za chvíli bude čas večeře, pokud nám jdou hodiny v pokojích správně,"
"Dobře. Už jdu lady," odvětil mile. Jeho žaludek se dožadoval jídla už půl dne. Doufal, že on sám bude jíst v kuchyni mezi dalšími služebníky, protože u panského stolu by asi ve zdraví nevydržel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 28. prosince 2016 v 17:27 | Reagovat

Ty jednotlivé příchody a popisy... hlavně teda Kamija :33 Jsem zvědavá, co pro nové obyvatele tohle upíří sídlo přichystá :)

2 Rois Rois | 30. prosince 2016 v 8:13 | Reagovat

[1]: Zase můžu jen poděkovat - z popisů jsem měla vždycky vítr. Říkám si "super, popis Ti zabírá 90% povídky, co že jsi to vlastně chtěla napsat?" a pak mi vždycky udělá radost, když se to někomu líbí "^^

3 Queeny Queeny | 14. května 2017 v 21:40 | Reagovat

Miluju ty popisy :3 miluju ten děj :3 miluju jaký charakter jim dáváš :3 ale popravdě, jestli Kamijo hupsne s Lor do peřin, upálím tě za rouhání :D

4 Rois Rois | 17. května 2017 v 13:48 | Reagovat

[3]: Děkuji :'-D
A ne, neboj, nejsem magor :-D už jen proto, že oheň nerada ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama