Po letech opět komorníkem... (01)

15. ledna 2017 v 19:35 | Rois |  Shouten Ai - kapitolky
Inu... Neaktivita byla poněkud delší, než jsem sama čekala... Co na to říct, jsem nespolehlivý tvor...

Ani nevím, jak mě tohle napadlo. Nepopírám, že je to stupidita... A nepopírám, že nevím, jak to dopadne...

Pokud sem ještě někdy někdo zabruslí - přeji hezké počtení.

A mimochodem, ta... úvaha (?) že se každý jednou narodí mám od nejúžasnějšího člověka na planetě. Děkuji Vejů =)

Postavy: Sebastian jako ústřední postava tohoto dílu.
Fanfiction: Kuroshitsuji
Varování: Pravděpodobně větší neznalost "novodobé" historie, než si Rois myslela...
Anotace: Již je to dvěstě let, co je všechno pryč, co je Sebastian sám... Ale, je to skutečně tak?
Povídka je psaná v "ich" formě...

Říká se, že když někdo zemře, jeho duše se časem opět narodí. Nepopírá to nauka démonů, shinigami a nevzpírají se tomu ani sami andělé. Prakticky je tedy nemožné, zemřít napořád. Nikdo vám nezaručí, jestli se narodíte znovu jako člověk, nebo jako zvíře, nebo či dokonce vykvetete v něčím květináči. Nebude vám zaručeno, jestli se narodíte jako boháč, nebo jako chudák, jestli se narodíte během míru nebo budete vrženi do víru válek.
Alespoň, to se říká.
Ale co je na tom pravdy...? To nevím. Časem mě opustili všichni, na kterých mi záleželo.
Ale pro mě šel čas dál, jako kdyby se odmítal zastavit. A on se vlastně odmítal zastavit. Roky plynuly, sledoval jsem pokroky lidstva, i jeho velké pády. Zažil jsem vzrůst i pád Železné opony, byl jsem u strhnutí Berlínské zdi. Dokonce jsem přečkal výbuch obrovského Černobylu, aniž by to na mé kůži zanechalo jedinou stopu.
Stál jsem pár metrů od legendární budovy "Dvojčata", když se hroutila k zemi a viděl jsem v prachu úsměv démona a jak jeho "křídla" pomalu utahovala smyčky kolem jeho nových obětí.


Zažil jsem dvě století ale nikde jsem nenašel duše, které mě opustily. ON byl můj poslední kontrakt. Mezi mladými se mi začalo říkat podivným jménem Slenderman. Ale byla to chyba těch dětí, že neustále chodily do lesa a žádaly o kontrakt rozzuřeného, hladového démona. Bylo úsměvné pozorovat, jak se tento fenomén rozvíjel. Ale moje duše nikde.
Musel jsem začít žít normální život, pokud něco takového démoni vůbec dokážou. A popravdě, vůbec se mi nelíbil. Hlučné město, hlučné stroje, hluční lidé, hlučný svět. Jen my jsme zůstali stejní, i když téměř nepotřební. A většina z nás starých už byla natolik vyčerpaná, aby zabila každého hlupáka, kdo o kontrakt požádal. Opět to byla mláďata a holátka, která byla ochotna kontrakt uzavírat. Na nás Staré, se tyhle děti dívaly jako na nějaké modly a vyptávaly se nás na různé rady. A my? My jsme je vždy odbyli. Vlastně, málo kdo z nás chtěl o svých minulostech mluvit. Byla to naše osobní věc, naše osobní vzpomínka na něco, co bylo jenom naše. Ach, teď jsem senilní.


"Sebastiane! Máš minutku?"
Zvedl jsem oči s unaveným povzdechem. I když pro mě nemělo lidské platidlo nikdy žádný význam, chtěl-li jsem zkoušet žít normální život, potřeboval jsem ho. A, protože komorníků už není v tomhle světě moc potřeba, začal jsem pracovat v jakési restauraci, která mi (skoro bolestně) připomínala jeho... náš... čas. Teď ke mě běželo rozpustilé děvče. Nerad jsem s ní mluvil. Zajímalo by mě, kdy si uvědomí že je naprosto zbytečné se o mě snažit.
"V restauraci je nějaký párek, zaslechla jsem je, jak se bavili o tom, že shání komorníka," vychrila na mě, zatímco jsem dál krájel zeleninu na drobné kousky a vduchu počítal do deseti, abych jí neodpověděl něco ošklivého. Lhal bych ale, kdybych řekl že mě její slova jaksi nezaujala.
"A tak jsem se diskrétně připletla a pověděla jim o Tobě,"
Je pitomá.
"A odpověděla jim na všechny otázky. Slibuju, že jsem si nijak nepřikrášlila pravdu a neudělala z Tebe Supermana!"
Jestli přede mnou ještě jednou řekne jméno toho muže, co nepochopil kde se nosí spodní prádlo, asi začnu ječet.
"A oni říkali, že by se s Tebou rádi viděli a promluvili osobně,"
"Mám práci," konečně jsem se dostal k odpovědi, i když jí patrně neuspokojila.
"Nikolas ji vezme za Tebe,"
"Spálí to,"
"Bojíš se!"
Trefa do černého. Dobře, jedno jí musím nechat, ona ví jak mě donutit k činu. Až přehnaně jsem praštil nožem o mramorovou desku stolu a utrhl se na ni: "Fajn, jak myslíš! Když si tak naivně myslíš, že jim bude kuchař vyhovovat, tak prosím!"
Před pár měsíci by se asi rozbrečela. Ale za tu dobu, co mě zná, si patrně zvykla na změny mých nálad a tak jen pokrčila rameny a vyvedla mě ven za nimi.


Moje srdce přestalo bít.
Sice na krátký okamžik, ale přestalo.
Dovedla mě ke stolu, u kterého seděl manželský pár a třináctiletý chlapec. Muž měl černé vlasy, s temně modrým nádechem, tak jako chlapec a žena byla blondýnka. Jejich oblečení mi připomínalo jeho drahou viktoriánskou dobu.
Zůstal jsem na vteřinu stát s otevřenými ústy, než mě ten muž vyzval, abych se u nich posadil.


Udělala ze mě toho muže s obráceným spodním prádlem.
A to, i když jsem démon. Bylo mi skoro trapně, když jsem musel některé informace, dívkou podané, upravovat na správnou míru. Nejošemetnější pro mě byla otázka, proč jsem pověsil práci komorníka na hřebík a odešel do kuchyně, i když špičkové.
"Můj pán zemřel... V relativně požehnaném věku," odpověděl jsem pravdivě.
"Víte, podle toho co jsme se dozvěděli, i když zatím bez nějakého potvrzení, je velmi lákavé. Zítra se stěhujeme na venkovské sídlo, konečně se nám podařilo koupit rodové dědictví od království,"
Po tepu 390 za minutu je většina bytostí mrtvá. Budu si o tom muset jednou promluvit s Undertakerem.
"Omlouvám se," řekl jsem přiškrceně: "Asi jsem přeslechl vaše jméno..."
"To nic. Vincent a tohle je moje žena Rachel. A samozřejmě náš syn Ciel. Jsme Phantomhivové,"
Bože, nenávidím Tě.
Zamotal se se mnou celý svět a já jsem na ně jen zíral. Když si žena jemně klepla prstem na spodní čelist, pochopil jsem že na ně zírám s otevřenou pusou.
"Víte," pokračoval Vincent pobaveně: "Moc mi připomínáte komorníka na dobovém obrazu s mým prapraprapradědečkem, Cielem Phantomhivem. No nebylo by zábavné, kdyby jste se stal naším komorníkem?"
"Nejsem schopen vám dát žádné potvrzení," odpověděl jsem dřív, než jsem nad svými slovy začal vůbec přemýšlet. Vzápětí jsem se kousl do jazyka a toužil sám sebe pořádně nafackovat.
"To nevadí,"
Bože...
"Podle vyprávění vaší kolegyně a vašich slov jste dokonalý komorník. Bylo by nám ctí, kdyby jste sloužil rodině Phantomhivů. Můžeme s vámi počítat?"
... beru zpět.


Beru zpět, co jsem kdy řekl. Právě teď seděli přede mnou. A nebyl to sen, o tom jsem se přesvědčil když jsem sám sobě zaryl nehty do břicha. Cloumaly mnou emoce a zoufale jsem pracoval na tom, nerozplakat se tam, takže jsem zabil pár minut přesvědčováním sám sebe.
"Bude mi ctí," zamumlal jsem.


A teď? Teď stojím opět na podlaze starého sídla Phantomhivů. Království se o dům dobře staralo, není tu jediná pavučina, jediné okno nepropouští chlad. Popravdě, některé moderní prvky, jako topení a vylepšená kuchyně, se mi absolutně nelíbilo. Taky mě štvalo, množství elektrických zástrček a neuměl jsem si představit, kam tady chtějí nainstalovat televizi, nebo kde mají v plánu skladovat notebooky.
Náhle mě přepadl obrovský hněv.
Tohle byl jeho domov.
Jeho osobní prostory.
Místo, kde se on cítil v bezpečí.
Nikdo kromě něj tu neměl co pohledávat!


Než jsem stačil něco zničit, zaslechl jsem hlasy, které mě málem dostaly do kolen. Musel jsem si násilím připomenout, že oni už jsou dávno mrtví a tohle budou jen další osoby, které jim budou nápadně podobné.
Abych byl upřímný, byli si víc než nápadně podobní. I tu jizvu nad levým okem, maličkou a pouhým okem sotva patrnou měl blonďatý chlapec stejnou - a to nemluvím o té podezřelé podobnosti jmen.
Jestli je tohle nějaký špatný vtip bohů smrti, přísahám že je to to poslední, co ta shinigami ve svém nudně dlouhém životě vykonala, protože ji osobně zabiju.


První odchylka od Vincentova chování, bylo spoždění, se kterým panstvo dorazilo. Místo toho, aby dorazili v 17:30 se uráčili dorazit až v 19:56, přičemž stěhovací služba dorazila již v 17:31 a museli jsme se o vše postarat my. Nejen, že jsme u toho málem rozbili několik věcí (většina z nich by byla stejně naprosto zbytečná) ale také jim vystydla večere.
Když jsem před Ciela (síla zvyku vážení) poklekl a omluvil se mu, že jsem nebyl schopen udržet večeři při patřičné teplotě, zatvářilo se panstvo tak zmateně a pak tak provinile, že jsem absolutně netušil, co se to vlastně děje.
"Promiň Sebastiane," poškrábal se Vincent na bradě, místo toho aby se poškrábal za uchem, "netušili jsme, že budeš chystat večeři hned první den a tak jsme šli na večeři a potom jsme si ještě skočili do kina,"
A já se můžu zbláznit hrůzou, kde jsou a jestli se mi to nakonec opravdu jen nezdálo.


Nasadil jsem nejdiplomatičtější a přitom nejjemnější úsměv, kterého jsem byl schopen a odpověděl: "Ale to nic. Vy jste tu přece pán," a pak jsem se odebral do svého pokoje. Byl to pro mě tak automatický pohyb, i když mnoho let nezopakovaný, že jsem nad ním ve skutečnosti ani nepřemýšlel. Naštěstí si všichni mysleli, že už mi jakýsi "starký", řekl, kde budu mít ložnici. Tak. A tady, v bezpečí svých čtyř stěn jsem se mohl konečně rozplakat...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rois Rois | 15. ledna 2017 v 19:46 | Reagovat

Neříkej mi debile...

* jednou narodí znovu

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 16. ledna 2017 v 0:51 | Reagovat

Uufff... já už se bála, že jsi zapomněla heslo nebo něco :D Skoro každý den tu stalkuju, jestli náhodou něco nepřibylo... a ono jop! :33
---
Oh... Tohle bylo fakt nádherné :33 Líbí se mi ta úvodní úvaha, stejně jako vtipná část v restauraci (hlavně muž s obráceným spodním prádlem :'DD to mě dostalo :D ) a pak jak to všechno bylo stále dojemnější... aww :33 Není to stupidita, je to skvělý nápad a jsem hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat :33

3 Earl_Phantomhive Earl_Phantomhive | E-mail | 17. ledna 2017 v 14:49 | Reagovat

Fantastické už vidím pokračování dalsima očima...jsi talent to se musí nechat..

4 Rois Rois | 18. ledna 2017 v 13:34 | Reagovat

[2]: Ne, to vyjímečně ne =)
Fakt? To mě těší a zároveň nutí stydět se, za to že to tak trvalo ><

---

Děkuju! Původní úvaha je jen rozvedení krásných slov od kamarádky, které mi řekla po smrti mého telátka. Moc mi pomohly =)

Zase - děkuju. Supermana miluju, ale ty jeho první verze... fakt pro mě byl, jako kdyby nevěděl, kde má mít spoďáry x'D

Díky, budu se snažit to dopsat co nejdřív =)

[3]:
Děkuji hrabě! :-)

5 Queeny Queeny | 16. května 2017 v 18:30 | Reagovat

Nikdy jsem nečetla lepší Kuroshitsuji fandom, děkuju moc za tuhle nádheru :3 Superman to zabil :D upřímně, nedokážu si představit Sebbyho v naší době :D takže jsem ráda, že jsi tohle napsala :D

Btw.: jak tě napadl Slenderman? :0

6 Rois Rois | 17. května 2017 v 13:52 | Reagovat

[5]: Děkuju ^^ no jo, byla jsem chvíli po Superman marotonu "^^
Já taky ne a právě proto tenhle odpádek vznikl ^^

Četla jsem to jako zajímavost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama